Menu

Soukromí vs. kamery na pracovišti

Když se před lety v posluchárnách Univerzity Černé Hory objevily kamery, bylo zaděláno na soudní spor mezi školou a dvojicí jejích zaměstnanců. Zatímco univerzita tvrdila, že jde především o krok zvyšující bezpečnost, profesoři považovali toto opatření za porušení jejich práva na soukromí.

Nedávný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva v tomto případu by měl zajímat každého, kdo ve své firmě využívá kamerové systémy, jež natáčejí i zaměstnance. Podívejme se, proč jsou závěry právě tohoto rozsudku důležité pro oblast zpracovávání osobních údajů a ochrany soukromí, a to i ve světle blížícího se GDPR.

Soud se zabýval žalobou podanou vysokoškolskými profesory Jovanem Mirkovićem a Nevenkou Antovićovou z Univerzity Černé Hory. Ti si v žalobě stěžovali na podle nich nezákonnou instalaci kamer v přednáškových sálech, které měly narušovat jejich právo na respektování soukromého a rodinného života zakotveného v článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech. Univerzita oponovala, že tyto kamery sloužily hlavně ke zvýšení ochrany studentů, majetku školy, ale také k dohledu nad kvalitou přednášek.

Profesoři se zastání nejprve dožadovali u národního úřadu pro ochranu osobních údajů s tím, že ohledně umístění kamer a souvisejícího zpracovávání jejich osobních údajů nebyli školou, tedy správcem, požádáni o souhlas, a to tak probíhalo nezákonně. Zároveň namítali, že jde o nepřiměřené i zbytečně invazivní řešení, a navíc nad zpracovávanými osobními údaji nemají účinnou kontrolu.

Profesoři–univerzita 1:0

Úřad dal profesorům za pravdu a důvody pro umístění kamer shledal jako nedostatečné, protože v přednáškových sálech osobám ani majetku žádné zvláštní nebezpečí nehrozí. Potřeba dohledu nad přednáškami pak podle úřadu nemá žádnou zákonnou oporu v černohorském právu na ochranu osobních údajů. Kamery proto musela univerzita odstranit.

Vyrovnáno

Profesoři se za zásah do soukromí dožadovali odškodnění a celou záležitost předložili černohorským soudům. Ty jejich nárok na rozdíl od úřadu zcela zamítly s tím, že přednáškové sály jsou veřejnými místy, a nemůže se zde tak jednat o zásah do soukromí. Záznamy získávané kamerami nebyly soudy vůbec považovány za osobní údaje.

Prodloužení ve Štrasburku

Oba profesoři i nadále zastávali svůj názor, že na odškodnění mají právo, a celou věc předložili Evropskému soudu pro lidská práva.

Zástupci Černé Hory jako protistrana oponovali tvrzením, že instalace kamer byla učiněna na legitimním základě, jelikož měla sloužit jako jediná možná prevence krádeží a násilí, kterou dokonce doporučila policie. O kamerách měli vědět jak přednášející, tak studenti. K záběrům, pořizovaným v nízké kvalitě a bez možnosti zoomu, měl mít přístup pouze děkan fakulty a měly být po určité době mazány. Záznam navíc neměl být nikde publikován ani jinak zveřejňován. To vše mělo instalaci kamer univerzitou ospravedlnit a vyvrátit údajnou neodůvodněnou kolizi s právem profesorů na ochranu jejich soukromí.

Profesoři vítězí   

Evropský soud pro lidská práva se však i přes tyto argumenty přiklonil na stranu profesorů, když odkázal na některá svá dřívější rozhodnutí, ve kterých byla tato kolize již řešena. Soud zopakoval, že soukromý život, především pak jeho sociální složka, se může odvíjet také v rámci výkonu profese, a to i na veřejném místě. A právě monitorování zaměstnanců v místě výkonu práce už dříve označil za podstatný zásah do soukromí, který pochopitelně musí být náležitě odůvodněn, aby byl v souladu se zákonem.

Podle soudu je třeba na přednáškové sály nahlížet jako na místo, kde profesoři vykonávají nejen svou profesi, ale zároveň komunikují se studenty, navazují s nimi vztahy a sami si zde vytvářejí svou určitou sociální identitu. To, zda o kamerovém systému sledované subjekty vědí, či ne, nehraje roli.

Soud případ uzavřel s tím, že protistrana nedostatečně obhájila, že pro tento zásah v demokratické společnosti existovala objektivní potřeba, a nevyvrátila soudu, že postup univerzity nebyl v souladu s černohorským právem na ochranu osobních údajů, jak ostatně tvrdil již zmiňovaný úřad na začátku případu.

Národní soudy tak podle Evropského soudu chybně vyhodnotily povahu soukromého života a nevěnovaly se jeho možným projevům v rámci veřejných míst při výkonu zaměstnání. Monitorování přednášek za těchto podmínek právo na ochranu soukromí skutečně narušilo, a to aniž by sledovalo legitimní cíl. Evropský soud přiznal profesorům finanční kompenzaci za nemajetkovou újmu ve výši 1 000 eur.

Sledování pouze v legitimních případech

Evropský soud vyložil právo na soukromí v jeho nejširším záběru, podle kterého se soukromý život promítá i do na první pohled „nesoukromých“ sfér. Jakékoliv sledování zaměstnanců je možným zásahem do základního lidského práva na ochranu soukromí a jako takové bude přípustné pouze, pokud bude dostatečně prokázán jeho legitimní důvod. V tomto případě snaha o zvýšení bezpečí osob a ochrana majetku v přednáškových sálech, ale ani potřeba sledovat výuku za účelem zvýšení její kvality, nebyly podle černohorského práva shledány jako dostatečné důvody.

Co si z popsaného případu vzít? Provozujete-li kamerové systémy na pracovišti, uvědomte si, že musíte vyhovět nejen požadavkům ze zákoníku práce, ale stáváte se i správcem osobních údajů, a musíte tak reflektovat příslušnou právní regulaci a blížící se nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR) se vás tak pravděpodobně dotkne i v této rovině.

Povinnosti pro správce osobních údajů

Při instalaci kamerového systému by si měl každý zaměstnavatel položit dvě otázky – jednak zda míra zásahu do soukromí „sledovaných“ zaměstnanců nepřevýší míru majetkového či bezpečnostního rizika, jednak zda je připraven a ochoten plnit veškeré povinnosti z práva na ochranu osobních údajů pro něj vyplývající.

Mgr. Eva Škorničková
Mgr. Eva Škorničková

Jsem nezávislá právní konzultantka ochrany osobních dat a bezpečnosti IT. O obsah portálu GDPR.cz pečuji jako jeho zakladatelka a šéfredaktorka s podporou redakčního týmu. Máte-li pro nás zajímavý tip, sem s ním!


Hlavní partneři