Institut whistleblowingu působí pozitivně nejen na finanční stránku společnosti, ale rovněž personální. Nejčastějším důvodem k odchodu z firmy je toxická pracovní kultura. To ukázal průzkum MIT Sloan Management Review uskutečněný na vzorku přibližně 600 společností ze 172 zemí světa za posledních několik let (včetně období před pandemií COVID-19). Průzkum například prozradil, že je tento faktor více než desetkrát významnějším důvodem odchodu zaměstnance než nespokojenost s platovým ohodnocením.
Co whistleblowingu v praxi brání?
Pro oznamovatele není varianta interně řešit (oznámit) nekalé praktiky ve firmě vždy snadná, protože v praxi naráží na řadu překážek. Pojďme si představit ty nejdůležitější z nich:
Nedostatečná informovanost zaměstnanců o právech oznamovatelů: Zajištění školení zaměstnanců je jedním z důležitých požadavků, aby hypotetičtí oznamovatelé znali svá práva a to, jak je mohou v rámci dané organizace uplatnit. V praxi se ovšem můžeme setkat s tím, že společnosti odpovídající školení vůbec nenastavily nebo je nedostatečné, případně neodpovídající daným pracovním pozicím (například školení je nastaveno natolik odborně, že je určeno spíše pro právníky, nebo naopak je tak stručné a obecné, že vlastně nic konkrétního neobsahuje).
Budování důvěry ve společnosti v souvislosti s whistleblowingem: Pro hypotetického oznamovatele je především důležité vědět, že společnost bude brát jeho podnět vážně. Zároveň potřebuje ujištění, že kvůli případnému oznámení mu nevznikne žádná újma (například odveta ze strany firmy, vyhrožování, propuštění z pracovního poměru atd.).
Neochota společností vytvořit bezpečné oznamovací kanály: Účelem zákona o ochraně oznamovatelů je zajistit, že oznamovatel a jeho identita zůstane utajena. Přesto se stává, že firmy účelově „zapomínají“ nastavit bezpečné či anonymní oznamovací systémy nebo volí řešení, která budí spíš nedůvěru než pocit bezpečí.
Nedůvěra oznamovatelů ve státní instituce: Hypotetičtí oznamovatelé se mohou rovněž obávat toho, že ani externí oznamovací kanál provozovaný Ministerstvem spravedlnosti nebude dostatečně fungovat a že jeho podnět nebude brán vážně.
Případy whistleblowingu v oblasti veřejných zakázek
Proč jsou whistleblowing a kultura důvěry důležité, si ukážeme na několika příkladech z oblasti veřejných zakázek.
Itálie: Starosta potrestal whistleblowera, dostal za to pokutu 5 000 EUR
V září 2024 se italský Národní protikorupční úřad (ANAC) zabýval případem whistleblowingu, v němž starosta jednoho italského města čelil obvinění z odvety vůči zaměstnanci, který nahlásil podezřelé praktiky na úřadě.
Whistleblower podal hlášení o nesrovnalostech při přidělování veřejných zakázek. Hlášení adresoval protikorupčnímu pracovníkovi obce. Krátce poté byl bez vysvětlení zbaven své funkce vedoucího finančního oddělení. Místo něj byla dočasně jmenována jiná pracovnice, která navíc figurovala v jeho oznámeních o možných machinacích. Whistleblower si následně stěžoval, že byl vystaven represivním opatřením ze strany vedení obce, jejichž cílem bylo pouze jej potrestat za zpochybnění jejich činnosti. Požádal proto ANAC, aby prověřil, zda se skutečně jednalo o odvetná opatření.
ANAC dne 25. září 2024 toto odvetné opatření obce prohlásil za neplatné a zároveň starostovi uložil pokutu 5.000 EUR.
Ačkoli ANAC uznává, že výběr osob na vedoucí pozice je do určité míry závislý na důvěře a rozhodnutí starosty, zároveň připomněl, že tato rozhodnutí musí být založena na objektivních a předem známých kritériích. V tomto případě však žádná taková kritéria nebyla uplatněna. Rozhodnutí tak bylo vyhodnoceno jako neoprávněné a diskriminační.
Slovensko: „Nejdražší koncert“ na Slovensku
Jedním z nejvíce medializovaných případů u našich slovenských sousedů začíná v roce 2016. Zaměstnankyně slovenského ministerstva zahraničních věcí zveřejnila obvinění z podvodu při veřejných zakázkách.
Whistleblowerka Zuzana Hlávková začala na ministerstvu pracovat v polovině roku 2015 na odboru, který měl zajišťovat přípravu kulturních akcí spojených se slovenským předsednictvím v EU. Situace ohledně zajištění kulturních akcí nabrala spád, když se na ministerstvu zahraničních věcí objevila paní Zuzana Ťapáková, bývalá ředitelka TV Markíza v pozici mediální poradkyně. Po jejím příchodu se kulturní akce začaly měnit. Začaly se navyšovat rozpočty a měnit celková koncepce, a to i když už byly tyto projekty dávno schválené.
Před koncem roku 2015 měla proběhnout akce k představení loga předsednictví a Ťapáková dotčeným odborům představila jako inspiraci video politické strany SMER u příležitosti slavnostního sněmu. Finální video představení loga „překvapivě“ nezapřelo mnoho podobností s videem politické strany SMER.
Whistleblowerka uvedla, že při organizování akcí na oslavu slovenského předsednictví v EU byla některými nadřízenými nucena postupovat v rozporu s právními postupy veřejného zadávání zakázek. Whistleblowerka především tvrdila, že docházelo k předraženým a netransparentním zakázkám. Zuzana Hlávková identifikovala vícero pochybných zakázek, jejich nestandardně vysokou cenu a netransparentní výběr dodavatelů, kteří měli až „podezřele“ blízko k tehdejší vládní straně SMER. Když se svou stížností neuspěla u ministerstva, rozhodla se obrátit na Transparency International Slovensko. Hlávková a její kolega Pavol Szalai, který jí celou dobu podporoval, nakonec opustili ministerstvo zahraničních věcí. Zuzana Hlávková poté začala pracovat v Transparency International k rámci podpory whistleblowerů. Společně s kolegou Pavlom Szalaiom obdrželi ocenění „Biela vrana“ za rok 2017.
Transparency International Slovensko adresovala ministerstvu dvě žádosti o informace, které se týkaly výběru dodavatelů. Když neuspělo, tak podalo žaloby. Soudní spory se protáhly až do roku 2022. V obou případech ministerstvo prohrálo. Pro přetrvávající průtahy podala Transparency International stížnost na Ústavní soud, který konstatoval, že právo na informace má i časový rozměr a čekat na získání informací 5 let je zkrátka už moc.
Jen právo nestačí
Přestože nová legislativa posiluje ochranu oznamovatelů, ve společnosti zůstává téma whistleblowingu citlivé a často opatrně uchopené. Mnozí se bojí, že budou označeni za „špehy“ a že jejich oznámení negativně ovlivní jejich profesní budoucnost.
Obavy vyvolává i možnost medializace. Oznamovatel, který chce pouze upozornit na problém, se může nechtěně ocitnout v centru pozornosti médií – a z běžného zaměstnance se rázem stává veřejně sledovaná osoba. To s sebou přináší ztrátu soukromí, kterou si ne každý přeje.
Právní ochrana těch, kteří v dobré víře upozorní na možné porušování pravidel, je sice důležitá, ale sama o sobě nestačí. Skutečný problém spočívá v tom, jak firmy whistleblowing skutečně vnímají a jak chrání ty, kteří se rozhodnou promluvit. Zaměstnanci se často bojí prolomit hradbu mlčení, protože se obávají postihu. A není divu, například v českém prostředí, poznamenaném historickou nedůvěrou a zkušenostmi z totality, stále rezonuje spíše heslo „drž hubu a šoupej nohama“.
Jak ale tento postoj změnit? Prvním krokem je otevřený dialog, podpora oznamovatelů ze strany vedení a vytvoření skutečně bezpečného a důvěryhodného prostředí.
