Francouzský úřad pro ochranu osobních údajů CNIL 17.11.2025 zveřejnil odpověď na otázku, kterou si málokdo klade nahlas: jakou finanční hodnotu mají osobní data jednotlivce? Výsledky průzkumu ukazují, že představy lidí o soukromí a o tom, zda by byli ochotni data prodávat, jsou mnohem složitější, než se čekalo.
Lze vůbec „prodat“ osobní údaje?
Z právního hlediska v EU nelze převést vlastnické právo k osobním údajům ani se vzdát práv, která GDPR jednotlivcům garantuje. Teoreticky však lze udělit licenci k užití dat, což je koncept, se kterým některé soukromé i veřejné projekty pracují.
CNIL proto zkoumal, zda by lidé byli ochotni takovou licenci poskytnout — a pokud ano, za kolik.
Většina lidí je ochotná data prodat, ale za nízkou cenu
Průzkum Harris Interactive (prosinec 2024, 2 082 respondentů) ukazuje:
65 % lidí je ochotných svá data prodávat.
Nejčastější cena: 10–30 EUR měsíčně.
71 % ochotných respondentů se pohybuje mezi 1 a 100 EUR měsíčně.
Pouze 6 % by vzalo méně než 1 euro.
14 % by chtělo více než 200 euro.
Na druhé straně však stojí zásadní menšina:
35 % lidí odmítá prodej dat za jakoukoli cenu.
Pro tuto skupinu nejde o vyjednávání — ale o princip. Soukromí není komodita.
Soukromí není jen ekonomický výpočet
CNIL upozorňuje, že mnoho lidí provádí tzv. privacy calculus — tedy porovnávání vnímaných rizik a nabízené odměny. Pro ty, kteří své soukromí považují za důležité, logicky roste i cena, kterou by za prodej dat požadovali.
Výzkum potvrzuje závěry ekonomické literatury: lidé jsou ochotnější prodávat méně citlivá data a odmítají sdílení údajů, která by mohla zasáhnout je nebo jejich blízké.
Nicméně celkové „ceny“ zůstávají nápadně nízké — často jde o hodnotu odpovídající jednomu obědu.
Co by platily firmy? Podstatně víc
CNIL porovnal ochotu lidí data prodávat s ekonomickými odhady hodnoty dat pro firmy. Výsledek je překvapivý:
Při 5 EUR měsíčně by byla ochotná prodat data pouze pětina lidí.
Naopak 90 % firem by za stejnou cenu data nakoupilo.
Teoretický tržní „rovnovážný bod“ se nachází kolem 37,84 EUR měsíčně. Jde o cenu, kde se setkává ochota 50 % firem data koupit a 51 % lidí je prodat.
„Zaplaťte, nebo dejte souhlas“? Průzkum míří do centra cookie-wall debat
Výsledky mají přímou souvislost s diskusemi o modelu „pay or okay“. Ten předpokládá, že uživatel si může vybrat mezi platbou za přístup bez sledování a mezi „bezplatným“ přístupem výměnou za souhlas s cílenou reklamou.
Jenže průzkum ukazuje:
60 % lidí, kteří nejsou ochotni platit za služby bez sledování, nechce ani prodávat svá data.
Problém tedy není v ceně.
Jde o odpor k tomu být nucen proměnit soukromí v obchodní transakci.
Právo na soukromí je pro mnohé otázkou autonomie a důstojnosti, nikoli ekonomické volby.
Proč na číslech záleží
CNIL upozorňuje, že i když lze ekonomicky určit „cenu dat“, nelze ji uplatnit plošně. Existence výrazné menšiny, která jakýkoli prodej dat odmítá, znamená, že modely všeobecné monetizace by ve společnosti snížily celkový blahobyt.
Zajímavé je, že výsledky jsou podobné zahraničním experimentům: například studie z Německa zjistila, že průměrná cena za přístup k Facebook profilu byla 19 EUR, přičemž 10–20 % lidí by data neprodalo nikdy.
Závěr
Nový průzkum CNIL znovu ukazuje, že ochrana soukromí není jen otázkou ekonomických parametrů. Pro část lidí je neprodejná. Pro jiné je obchodovatelná, ale za relativně nízké částky. A pro firmy má mnohem vyšší hodnotu.
V debatách o digitálních službách, cookie wallech a cílené reklamě tak nestačí uvažovat v pojmech trhů a cen. Soukromí je také otázkou moci, autonomie a lidské důstojnosti.
