Proč whistleblowing není práskačství, ale základ zdravé firmy i společnosti
Whistleblowing není zrada, ale klíč k ochraně firem, lidí i veřejného zájmu. Odhaluje podvody dříve, než přerostou v krizi.
Ve veřejném prostoru i v některých firmách stále přežívá názor, že upozornit na protiprávní jednání znamená „prásknout kolegu“. Takové vnímání je nejen nespravedlivé vůči lidem, kteří jednají v zájmu pravdy, ale hlavně škodlivé pro organizace, firmy i celou společnost.
Whistleblowing je totiž v jádru projev odvahy a odpovědnosti. Je to způsob, jak ochránit majetek, reputaci, zdraví lidí a někdy i jejich životy. Následujících šest důvodů ukazuje, proč je whistleblowing pro moderní organizace nepostradatelný.
Whistlebloweři vidí, co jiní nevidí
Interní a externí oznamovatelé jsou často těmi, kdo dokáží včas odhalit protiprávní jednání. Statistiky dlouhodobě potvrzují, že odhalí více případů korupce, podvodů a zneužití pravomoci než interní audity nebo kontrolní orgány.
Z vlastní mnohaleté praxe vím, že nestačí mít sebelepší směrnice a procesy. Kdo chce, skulinu si vždy najde. Ani ten nejpropracovanější kontrolní systém nezaručí, že firmu stoprocentně ochráníte.
Jediný, kdo má skutečný přístup k informacím, které se nedostanou ani k compliance officerovi, ani k členům vedení či správní rady, je člověk, který je přímo u dění. Někdy se k němu dostane náhodou, jindy je do něj zatažen – třeba i pod nátlakem nadřízeného, který po něm žádá něco, co odporuje jeho přesvědčení.
Sebedokonalejší směrnice a procesy nebudou fungovat, pokud lidé nevěří, že jejich hlas bude slyšet a že jim nehrozí odveta. Mlčení bývá často výsledkem strachu, pocitu bezmoci nebo přesvědčení, že „to stejně nikdo neřeší“. Whistleblowing může tento začarovaný kruh prolomit – ale jen tehdy, když je systém nastaven tak, aby se oznamovatel cítil bezpečně a věděl, že má smysl se ozvat.
Právě z takového člověka se – v ideálním případě pro firmu – může stát whistleblower. Rozdíl je jednoduchý: whistleblower není outsider ani anonymní kritik. Je uvnitř dění a má přístup k faktům, která by se jinak ztratila v šumu každodenního provozu.
Podle Report to the Nations 2024 jsou tipy – tedy hlášení od whistleblowerů – nejčastějším způsobem odhalení pracovních podvodů. V 43 % případů byl právě tip tím, co spustilo odhalení, což je více než trojnásobek oproti jakémukoli jinému mechanismu. Druhé a třetí místo obsadily interní audit (14 %) a přezkum vedením (13 %). Tyto tři způsoby dohromady tvoří 70 % všech případů odhalení.
Zajímavé je také, kdo tipy poskytuje: více než polovina (52 %) pochází přímo od zaměstnanců, zhruba třetina od externích osob – zákazníků, dodavatelů nebo dokonce konkurence. To jasně ukazuje, jak důležité je nastavit oznamovací kanály nejen pro zaměstnance, ale i pro externí partnery, a aktivně o nich komunikovat.
Dalším důležitým zjištěním je, že organizace s provozovanou whistleblowing linkou měly téměř dvojnásobnou pravděpodobnost, že odhalí podvod právě díky tipu, než ty bez ní. To je jasný důkaz, že dobře nastavená oznamovací linka není jen formalita, ale klíčová součást účinného systému detekce podvodů.
Report to the Nations 2024, Association of Certified Fraud Examiners (Asociace certifikovaných vyšetřovatelů podvodů).
Prevence je levnější než řešení krize
Každé neodhalené protiprávní jednání má svou cenu – a ta se nepočítá jen v penězích. Přímé náklady zahrnují právní výlohy, pokuty, odškodnění nebo ztrátu zakázek. Nepřímé náklady mohou být ještě vyšší – poškozená reputace, odchod klíčových zaměstnanců či ztráta důvěry investorů.
Fungující oznamovací systém působí jako včasný varovný signál: problém se řeší ještě v době, kdy jde o interní záležitost, ne o mediální kauzu. Prevence stojí zlomek toho, co následná sanace škod.
Viděla jsem případy, kdy jedno interní oznámení zabránilo uzavření nevýhodného kontraktu, jehož zrušení by stálo desítky milionů korun. Stejně tak znám situace, kdy ignorování varování vedlo k vleklým soudním sporům a letům práce na obnově důvěry – a to vše kvůli problému, který mohl být vyřešen včas jedním otevřeným rozhovorem.
Whistleblowing je v tomto smyslu jako kouřový hlásič. Sám o sobě žádný požár neuhasí, ale dá vám čas jednat dřív, než plameny pohltí celý dům. Firmy, které tento princip chápou, ušetří nejen peníze, ale i roky práce na budování své pověsti. Jak trefně kdysi řekl Warren Buffett, legendární americký investor: "Vybudovat si dobrou pověst trvá dvacet let, ale zničit ji můžete za pět minut. Když si to uvědomíte, začnete jednat jinak."
Historie je plná případů, kdy jedno oznámení zabránilo tragédii, ochránilo zdraví lidí, zachránilo veřejné finance nebo přimělo mocné k odpovědnosti. Někdy šlo o odhalení korupce při zadávání veřejných zakázek, jindy o upozornění na nebezpečný výrobek, toxické znečištění nebo neetické praktiky ve zdravotnictví.
Společným jmenovatelem těchto situací je selhání jiných kontrolních mechanismů – interních auditů, inspekcí nebo dohledu. Právě v takových chvílích se oznamovatel stává poslední pojistkou systému. Je to člověk, který má odvahu jít proti proudu a riskovat své postavení, aby chránil hodnoty přesahující jeho osobní zájmy.
Ochrana veřejného zájmu má přitom mnoho podob:
Zdraví a bezpečnost – upozornění na vadné výrobky, nebezpečné pracovní podmínky či porušování hygienických předpisů.
Životní prostředí – odhalení nelegálního ukládání odpadu, znečišťování vod nebo nelegálních těžebních praktik.
Veřejné finance – zabránění zbytečnému plýtvání, předraženým zakázkám či tunelování majetku.
Oznamovatel, který vystoupí na obranu veřejného zájmu, se neobrací proti organizaci jako takové – bojuje proti konkrétnímu jednání, které je v rozporu se zákonem, etikou nebo bezpečností. Jeho odvaha není zradou, ale službou společnosti.
Příběhy, které změnily svět
Dovolím si připomenout tři whistleblowery, jejichž odvaha zahýbala chodem světa – a na které se, k mé nelibosti, dnes možná zapomíná:
Jeffrey Wigand a tabákový průmysl Bývalý výkonný manažer velké tabákové společnosti odhalil, že výrobci cigaret záměrně manipulují s obsahem nikotinu a zamlčují výsledky výzkumů o škodlivosti kouření. Ještě v té době firmy veřejně tvrdily, že cigarety nejsou návykové a nejsou prokazatelně škodlivé. Wigand čelil výhrůžkám a právním sporům, přesto své svědectví poskytl veřejnosti. Jeho odhalení vedlo k zásadním soudním sporům a změnám regulace tabákového průmyslu.
Sherron Watkins a kolaps Enronu Viceprezidentka společnosti Enron v roce 2001 interně upozornila na účetní machinace, které zakrývaly miliardové ztráty firmy. Její interní memo s varováním před hrozícím „výbuchem“ se stalo důkazem v následném vyšetřování. Přestože vedení její varování ignorovalo, Watkins nakonec vypovídala před americkým Kongresem. Pád Enronu vedl k přijetí zákona Sarbanes–Oxley, který zpřísnil pravidla firemního účetnictví a posílil odpovědnost manažerů.
Erin Brockovich a případ PG&E Mnozí znají stejnojmenný film s Julií Roberts, ale jen málokdo si uvědomuje, že příběh je založen na skutečných událostech. Erin Brockovich, právní asistentka bez formálního právnického vzdělání, odhalila kontaminaci vody v kalifornském městě Hinkley kancerogenním chromem šestimocným, za kterou stála energetická společnost Pacific Gas and Electric. Její vytrvalé úsilí vedlo k rekordnímu vyrovnání ve výši 333 milionů dolarů a přitáhlo celosvětovou pozornost k ekologickým škodám a korporátní nedbalosti.
Toto je ale jen pár případů z mnoha.
Firemní kultura, která stojí za to
Organizace, kde se lidé nebojí upozornit na chybu, bývají nejen zdravější, ale i inovativnější a odolnější. Ve firmách, které si zakládají na otevřené komunikaci, se problémy řeší dříve, než stihnou zakořenit. Lidé se nebojí klást nepříjemné otázky, upozornit na nejasnosti nebo sdílet svůj nesouhlas – a právě to je předpoklad pro trvalý růst a stabilitu.
Whistleblowing je v tomto prostředí nejen obranným mechanismem, ale i nástrojem rozvoje firemní kultury. Poskytuje zaměstnancům jistotu, že jejich hlas má význam, a že budou vyslyšeni, nikoli umlčeni. To vytváří pocit bezpečí, zvyšuje loajalitu a snižuje fluktuaci.
Vytvořit bezpečné prostředí není úkolem zaměstnanců, kteří se odváží ozvat. Je to především odpovědnost vedení a manažerů. Nestačí čekat, až někdo přijde s problémem – je třeba aktivně vyhledávat zpětnou vazbu a ptát se i na nepříjemné věci. Tam, kde se vedení zajímá o názory lidí a bere je vážně, whistleblowing přestává být výjimečným aktem odvahy a stává se přirozenou součástí komunikace.
Otevřená kultura založená na důvěře a etice se navíc promítá i navenek:
Lepší reputace – zákazníci, partneři i investoři preferují spolupráci s firmami, které se nebojí postavit problémům čelem.
Vyšší konkurenceschopnost – inovace se rodí snáz tam, kde se lidé mohou svobodně vyjadřovat a sdílet nápady bez obav z následků.
Nižší riziko krizí – pokud se problém dostane na stůl včas, je možné jej vyřešit interně a bez poškození značky.
Taková kultura je dnes pro řadu organizací nejen konkurenční výhodou, ale také klíčovým předpokladem pro to, aby mohly naplnit své zákonné povinnosti v oblasti ochrany oznamovatelů a dodržování etických standardů. Nezapomínejme přitom, že zatímco někteří manažeři ustrnuli v myšlenkových vzorcích devadesátých let, mladší generace nahlíží na firemní kulturu zcela jinak. Očekávají transparentnost, otevřenou komunikaci a respekt k hodnotám – a pokud je nenajdou, odcházejí jinam.
Ochrana podle práva
Český zákon č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů, stejně jako evropská směrnice 2019/1937, poskytuje whistleblowerům právní ochranu před odvetnými opatřeními. Tato ochrana se netýká jen zjevných kroků, jako je výpověď, neprodloužení pracovního poměru nebo nepovýšení. Zahrnuje i méně viditelné formy odvety – například přesun na méně atraktivní pozici, omezování odborného rozvoje, vyřazení z rozhodovacích procesů, nebo různé formy psychického nátlaku, včetně bossingu a mobbingu.
Zákon také stanoví zákaz jakéhokoli postihu nebo znevýhodnění, které by bylo motivováno tím, že osoba podala oznámení. V praxi to znamená, že zaměstnavatel nese důkazní břemeno: pokud je proti oznamovateli učiněno opatření, musí být schopen prokázat, že k němu došlo z jiných důvodů než kvůli podání oznámení.
Realita však ukazuje – a mohu to potvrdit z vlastní praxe – že právní rámec sám o sobě nestačí. Mnoho odvetných opatření se odehrává v šedé zóně, kde je obtížné prokázat přímou souvislost s podáním oznámení. Navíc samotný pocit, že se člověk stane „nepohodlným“, často odrazuje od toho, aby se ozval.
Proto je klíčové, aby organizace nejen formálně plnila zákonné povinnosti, ale aktivně podporovala oznamovatele:
jasně deklarovala, že odveta nebude tolerována,
pravidelně školila management o povinnostech vůči oznamovatelům,
poskytovala oznamovatelům potřebnou podporu, včetně právního a psychologického poradenství.
Pouze tam, kde se právní ochrana spojí s aktivní firemní kulturou, mají whistlebloweři skutečnou jistotu, že jejich odvaha bude oceněna, nikoli potrestána.
Posun v myšlení firem
Ještě před několika lety bylo ve firemním prostředí běžné, že na slovo „whistleblowing“ reagovalo vedení spíše podrážděně – jako na synonymum pro vnitřní vzpouru, ohrožení reputace nebo potenciální mediální kauzu. Tento pohled se ale začíná měnit.
Firmy, které whistleblowing vnímají jako příležitost, nikoli jako hrozbu, jsou dnes lépe připravené na krizové situace. Uvědomují si, že oznamovací systém není jen „povinná kolonka“ vyžadovaná zákonem, ale strategický nástroj řízení rizik.
Fungující systém dokáže:
Včas odhalit a zastavit protiprávní jednání, dříve než se stane veřejným problémem.
Poskytnout vedení reálný obraz o situaci uvnitř firmy, včetně slabých míst, která by jinak zůstala skryta.
Podpořit zlepšování procesů, protože zpětná vazba od zaměstnanců často upozorní na neefektivní či zastaralé postupy.
Takový přístup zároveň přináší měřitelnou návratnost: méně krizových scénářů, nižší právní náklady, stabilnější reputaci a vyšší důvěru ze strany zaměstnanců, zákazníků i investorů.
Změna myšlení vyžaduje i posun v komunikaci. Vedení musí jasně a opakovaně říkat, že oznamování je vítané, že se lidé nemusí bát odvety a že každý podnět je šancí pro firmu se zlepšit. Teprve tehdy se whistleblowing stává součástí DNA organizace – a ne jen odstavcem v interní směrnici.
Whistlebloweři nejsou hrozbou, ale naším nejcennějším spojencem – jejich odvaha chrání nejen firmu, ale i společnost.
