Už od dob, kdy se začala projevovat lidská kreativita, se projevovala i snaha ji chránit. V tomto textu se budeme věnovat základnímu pojmu autorského práva – autorskému dílu a tomu, proč autorské právo svět IT občas trochu nestíhá. Tento článek je první ze série, která bude pojednávat o autorském právu ve světě IT a nových technologií a postupně bude rozšiřována dalšími na konkrétní témata.
Autorské dílo obecně
Ještě, než se pustíme do specifik autorského díla ve světě IT, podíváme se zpět do minulosti. Základy autorského práva se často spojují s Bernskou úmluvou – mezinárodní smlouvou z roku 1886, která položila principy, na kterých stojí moderní autorské právo dodnes. Přestože autorské právo za tu dobu ušlo (a muselo ujít) dlouhou cestu, je pamatovat na jakých nohách stojí a proč – lépe potom můžeme chápat, v čem je ochrana duševního vlastnictví v IT specifická a proč občas její principy v současné době trochu nestíhají. V rámci článku se však budeme zabývat čistě současnou úpravou autorského díla v autorském zákoně.
Autorské dílo je ústředním pojmem celého autorského práva a vážou se k němu veškerá autorská práva. Aby však výtvor byl skutečně z pohledu autorského práva chápán, jako autorské dílo, musí splňovat základní definiční znaky.
Kdo může být autor?
Aby mohlo být dílo dílem autorským, musí ho vytvořit autor. Byť se na první pohled může zdát, že se jedná o naprosto triviální podmínku, v praxi se v chápání pojmu autora laická a bohužel i odborná veřejnost často ztrácí. Autorem totiž je totiž jen a pouze fyzická osoba, která dílo vytvořila. Ne výjimečně se v praxi setkáváme s různými variantami na ustanovení typu ‚Objednatel díla se považuje za autora‘. Za současné koncepce je však třeba pamatovat, že autorem bude skutečně vždy konkrétní osoba, která např. držela štětec, psala kód či složila skladbu. Stejně tak ze současné právní úpravy celkem jednoznačně vyplývá, že AI nemůže být autorem vytvořených výstupů.
Jedinečnost, tvůrčí činnost a vnímatelná podoba
Pokud zde máme autora – fyzickou osobu, je pro naplnění definice autorského díla třeba splnit další tři podmínky. Autorské dílo musí být jedinečné, musí vzniknout tvůrčí činností autora a musí být zachyceno v objektivně vnímatelné podobě.
Co se týče jedinečnosti, tak tu je třeba chápat tak, že dílo musí být jedinečné ve statistickém slova smyslu. Autorské právo tak vylučuje, aby v jednom okamžiku existovala dvě totožná autorskoprávně chráněná díla. Pokud se tedy snad objeví dvě totožná autorská díla dvou autorů, bude jedno z těchto děl nutně buď plagiátem toho druhého, anebo nebudou naplňovat ostatní znaky autorského díla. Právě pro tento znak bylo třeba v průběhu času přinést značné ústupky – o tom však až později.
Autorské dílo dále musí vzniknout tvůrčí činností. Autorský zákon tvůrčí činnost nedefinuje, nicméně je třeba ji chápat jako takovou činnost, která určitým způsobem vyžaduje „práci hlavou“ – natolik uvědomělou osobitou činnost, která vyžaduje zhmotnění osobnosti autora a vtiskne tak dílu určitý „osobní dotek“. Z povahy se tedy vylučují autorská díla, která vznikla například kopírováním, opakování, či netvůrčím seskupením cizích děl. Byť se jedná o velmi neuchopitelnou část definice, je naprosto zásadní z pohledu např. posuzování autorskoprávní ochrany výstupů AI.
V neposlední řadě je pak nezbytné, aby bylo dílo vyjádřené v objektivně vnímatelné podobě. Dílo tedy nesmí zůstat pouze „v hlavě“, ale musí být materializováno – např. zaznamenáno na papír, předneseno, vyfoceno. Ne však nutně trvale. I taková vaše nová skladba zahraná na kytaru v soukromí obýváku je autorskoprávně chráněna. Jen budete mít značné obtíže prokázat, že jste skutečně jejím autorem, pokud ji nezaznamenáte.
Co není autorským dílem?
Pokud dílo autora splní všechny tyto podmínky, bude autorským dílem a autorovi vznikají autorská práva. Autorský zákon však i výslovně stanoví, co je z autorskoprávní ochrany vyloučeno. Z uzavřeného výčtu, který naleznete v autorském zákoně bych rád vypíchl především skutečnost, že autorskoprávně chráněná není myšlenka či námět díla sám o sobě. Vždy se chrání pouze její konkrétní vyjádření. Na toto je třeba pamatovat v případě, kdy hledáme hranice ochrany autorského práva – zde končí autorskoprávní ochrana a pokud chceme chránit i tyto aspekty, musíme sáhnout do jiných právních institutů, jako jsou smluvní ochrana v podobě NDA apod.
Autorské dílo v IT
Jak se ale definici autorského díla, navazující na základy z 19. století, daří v době zdrojových kódů, aplikací, databází či AI? Pokud jste dobře četli první část, už nyní tušíte obtíže, které aplikace těchto podmínek v moderním světě může přinést. Pokud bychom k software přistupovali stejně jako k jakémukoliv dílu, mohl by z definice autorského díla velmi jednoduše vypadnout, a to i přesto, že se nepochybně jedná o produkt tvůrčí činnosti zasluhující ochranu. Pojďme se tedy podívat na to, jak si regulace poradila s některými stavebními prvky světa IT.
Počítačový program
Nemůžeme začít ničím jiným, než samotným počítačovým programem. Pokud bychom totiž na počítačový program bez dalšího použili definici autorského díla, mohli bychom velmi brzy narazit na zásadní problém. Počítačový program je totiž chráněn jako dílo literární, tj. je chráněno “textové” vyjádření ve formě zdrojového či strojového kódu. A v takovém případě je třeba se vypořádat s tím, že vyjádření počítačového programu může být ze své podstaty zásadně předurčeno už před svým samotným vznikem. Pokud dva programátoři nezávisle na sobě dostanou stejné zadání ve stejném programovacím jazyce, je zde nemalá šance, že zdrojové kódy počítačových programů budou natolik podobné, že by se z pohledu autorského práva mohly považovat za plagiáty. A to i přestože je svou tvůrčí činností vytvořili oba autoři nezávisle na sobě.
Z tohoto důvodu musela být pro počítačové programy (stejně jako například pro fotografie či databáze) snížena hranice jedinečnosti, kterou takové dílo musí splnit. Aby počítačový program byl chráněn autorským právem, postačí aby byl vytvořen původní tvůrčí činností autora – tedy aby přímo pocházel od fyzické osoby, která jej vytvořila tvůrčí činností. Na autorskoprávní ochranu takového počítačového programu pak již zákon neklade žádné jiné požadavky a pokud tuto definici splní, je autorskoprávně chráněn.
Tento přístup má svoje výhody i nevýhody. Na jednu stranu snížení požadavku na splnění znaků autorského díla umožnilo širší (a možná vlastně jakoukoliv) ochranu počítačových programů autorským právem. Na stranu druhou může vzniknout situace, kdy vedle sebe stojí dva téměř identické počítačové programy, a i přesto se bude jednat o originály. Autorské právo tak sice poměrně dobře umožňuje autorům distribuovat počítačové programy jakožto autorské dílo (formou udělování licencí), stejně jako uplatňovat nároky z autorského práva v případě, že dochází k neoprávněnému užívání software (např. tvorbě nelegálních kopií). Na druhou stranu, pokud se konkurence rozhodne napodobit cizí počítačový program a „přepíše“ ho vlastními programátory, nemusí autorskoprávní ochrana původním autorům stačit tak, jako by tomu bylo v případě tradičních autorských děl.
Databáze
Další nedílnou součástí IT světa jsou databáze. Ty mohou vznikat například společně se vznikem počítačového programu anebo mohou být výsledkem jeho činnosti. Databázi můžeme chápat jako organizovaný strukturovaný soubor dat, který je řazen dle konkrétního klíče. Z pohledu autorského práva se jedná o soubor, který zahrnuje jakékoliv nezávislé prvky, ať už se jedná o autorská díla nebo prosté informace. Povaha obsahu databáze může být velmi různorodá – může se jednat o sborník autorských děl, ale na druhou stranu třeba o prostý soubor nic neříkajících čísel či znaků.
V rámci autorského zákona může být databáze chráněna primárně dvěma způsoby. Ta méně častá jeochrana jakožto autorského díla. Ta se aplikuje v případě, kdy způsob uspořádání databáze nebo způsob výběrů prvků je natolik tvůrčí a originální, že splňuje požadavky pro autorskoprávní ochranu. Avšak pozor – v takovém případě nevzniká nová ochrana prvků databáze či snad dokonce ochrana investice do takové databáze – chráněna je skutečně výhradně struktura databáze jako taková. Proto praktické využití tohoto druhu ochrany databáze je spíše menší a mnohem častěji na scénu přichází druhý druh ochrany.
Tím je tzv. právo pořizovatele databáze (nebo také tzv. ochrana databáze sui generis). Toto právo se poměrně zásadně odklání od základních principů, které se uplatní ve vztahu k autorským dílům. V první řadě toto právo nesvědčí nutně autorovi, avšak osobě označené jako pořizovatel databáze. Tím může být nejen fyzická osoba, ale i osoba právnická, která databázi pořídila na svou odpovědnost. Právo pořizovatele databáze pak vzniká v situaci, kdy je pořízení, ověření nebo předvedení databáze představovalo podstatný vklad. Autorské právo nám nedává zcela konkrétní vodítko, co je podstatným vkladem myšleno, nicméně velmi zjednodušeně může být databáze chráněna v případě, kdy k jejímu vzniku bylo nutno vynaložit ze strany pořizovatele databáze značné úsilí, prostředky či knowhow. Práva pořizovatele databáze jsou potom velmi podobná majetkovým právům autorů k autorským dílům – pořizovatel databáze má právo užít celý obsah databáze nebo její kvalitativně nebo kvantitativně podstatnou část, a především pak má právo udělit jinému oprávnění k výkonu tohoto práva. Právě konstrukt práva pořizovatele databáze může být zajímavou inspirací pro vyřešení problému, jak chránit díla vytvořená skrze AI.
Konfigurační soubory a knihovny
Nedílnou součástí světa IT, kterou je třeba brát právně v potaz, jsou také doprovodné soubory, které software jako takový doplňují či jej parametrizují – jedná se o knihovny a konfigurační soubory.
Knihovny je třeba chápat jako souhrn procedur, funkcí, konstant či jiných zdrojů, které jsou většinou tvořeny a distribuovány různými autory, usnadňují tvorbu software a mohou být využívány více programy. Z hlediska autorského práva většinou nenarážíme na velké kontroverze ohledně způsobu jejich ochrany – zpravidla se na ně nahlíží stejně jako obecně na počítačový program. Co většinou přináší problémy, je způsob distribuce knihoven a způsob jejich začlenění do software jako takového. Autor knihovny je zpravidla odlišný od autora software, s kterým je knihovna spojována, což pro neopatrné tvůrce software může přinášet nebezpečí, že zakomponováním knihovny do svého kódu dojde k porušení práv třetích stran. Těmto výzvám se však budeme věnovat v samostatném článku.
Vedle knihoven pak mohou stát také tzv. konfigurační soubory. Jedná se o soubory, které zhmotňují individuální nastavení konkrétní instalace počítačového programu. V rámci operačního systému Windows je můžeme znát jako soubory s příponou *.ini. I přes jejich povahu mohou i tyto soubory být chráněny stejně jako počítačový program, a to i přesto že samy o sobě nemusí naplňovat jeho definici. Vždy bude záležet na tom, jak úzce jsou se zdrojovým počítačovým programem spojeny, a naopak nakolik stojí mimo zdrojový kód a pouze ho parametrizují. Tyto soubory však budou zpravidla chráněny ve stejném režimu, jako počítačový program původní.
Ostatní prvky - GUI, grafické prvky či dokumentace
Zatímco v případě počítačových programů, databází a konfiguračních souborů autorské právo vychází autorům vstříc a snižuje laťku jedinečnosti tak, aby tato díla mohla být chráněna, u jiných stavebních prvků software se na tyto výjimky spolehnout nemůžeme. V těchto případech pak musí být splněny obecné požadavky na autorské dílo, anebo se na autorskoprávní ochranu spolehnout nemůžeme.
V první řadě se jedná o grafické prvky či celkově GUI (graphic user interface). Přestože je GUI naprosto nedílnou součástí počítačového programu, která nás osvobodila od ovládání software písemnými příkazy, není autorskoprávně chráněná jako počítačový program. I přesto však může být autorským dílem, pokud vznikla tvůrčí činností autora a je statisticky jedinečná. Může se jednat jak o GUI jako o celek, tak o jednotlivé ikony, grafiky apod. Na druhou stranu, pokud je GUI čistě předurčeno funkcemi a strukturou software, takové GUI obecně zůstane bez ochrany autorským právem.
Stejný osud sleduje i dokumentace, která by počítačový program zpravidla měla doprovázet. Vyjma výňatků zdrojového kódu (který bude chráněn jakožto počítačový program) bude dokumentace obsahovat i text autora. Pokud bude tento text dostatečně tvůrčí a jedinečný, bude i autorským dílem.
Závěr
Podíl duševního vlastnictví na celkové hodnotě společnosti je čím dál větší – tím spíš v oblasti IT. Přestože si musíme vystačit s koncepty založenými na předpisech více než 135 let starých, průběžné aktualizace a novelizace těchto pramenů nám umožňují autorské právo využít i ve světě nových technologií.
Je však třeba si přiznat, že tyto instituty ne vždy fungují ideálně. Aby společnosti tak zásadní hodnotu, jakým je duševní vlastnictví, chránily skutečně efektivně, je třeba velmi dobře chápat, jak právo duševního vlastnictví funguje a správně ho používat. V dalších článcích se proto budeme věnovat nejen podrobněji jednotlivým autorským dílům v IT, ale i konkrétním právům, licencování či třeba vymáháním těchto práv.
